Nástěnka blogu

Chceš se mě na něco zeptat TADY
Reklamy SEM /

Nechť je tento blog ponechán a zakonzervován pro příští generace ve stavu v jakém je. Třeba někoho ještě dodatečně potěší. Na mazání ho nemám srdce.

Můj email : lilliinka@email.cz

Nashledanou v příštím životě! (jak by řekl Desmond ze Ztracených) :)

Leden 2015

Něco končí, něco začíná...

31. ledna 2015 v 14:01 | lilliinka
Mí milí, mí drazí! Přátelé, kterých jsem nikdy neměla dost, abych si mohla na čelo přilepit nálepku "oblíbená."

Vím, že vy víte, co toto znamená, a že to víte možná lépe než já sama. Schválně jsem zvolila jasný a výstižný název, abyste si nemohli nic domyšlet a ani si dělat falešné naděje.
Už když jsem tenhle blog zakládala a stvořila jsem lillliinku, věděla jsem naprosto přesně, jak tuhle etapu svého životu, tuto internetovou kariéru, jednou v budoucnu ukončím. Věděla jsem, že tu nebudu navěky, ač jsem si to nepřipouštěla. Stejně jako jsem si ve 13 letech nepřipouštěla, že bych kdy ve svém životě mohla vynechat nové číslo Bravíčka.
A pak přišel den a já si pro Bravíčko nedošla.
Teď přišel den, kdy si musím uvědomit, že tento blog skončil. Opuštím ho, i když už rok vlastně opuštěný je. Takový můj malý chudáček. Vidím v něm své začátky. Své naději i problémy. Radosti i strasti. Život patnáctileté holky, šestnáctileté, sedmnáctileté.... lilliinka dospěla. Oficiálně a asi i vnitřně. Proto cítí zodpovědnost to tu nějak normálně ukončit. Udělat za tím tlustou čáru a přestat brečet na klávesnici. Když si uvědomíte, že blogováním člověk strávil 3 roky života, najednou pochopíte, že není lehké prostě to jednou provždy rozseknout. Ale je to nutné. Pro mě. Pro vás. Pro svět, který mě zklamal jednou, dvakrát, třikrát, desetkrát, stokrát. Válkami, hroůzou, beznadějí, zoufalstvím, pesimismem.
Také jsem pesimista, ale chci se naučit život milovat. Milovat každou vteřinu svého života, který mi bude umožněn. Protože už vím jak chutná svět zla a intrik.
Kvůli tomu píšu tento článek. Dávám si na něm záležet jako na ničem jiném. Vy víte, že vám to dlužím. To vysvětlení s velkým V. A přesto nevím, co napsat. Chci, aby to byl můj majstrštyk. Poslední, co svět blog.cz uvidí. poslední výkřik lillliinky do tmy. Abych nezapomněla jednu sarkastickou poznámku : "Aby blogosféra věděla, co úžasného ztratila."
Víte, všechno někdy skončí. Tenkrát jsem to četla u Sapkowskiho. Jeho epický konec Zaklínače, ještě před tím, než jsem věděla, že existuje nějaký osmý díl. Bylo tam psáno "Něco končí a něco dalšího, nového začíná." Had Uroboros se zakousl do vlastního ocasu, takže když něco končí musí nutně něco začínat. Takové krásné moudro jsem si musela zapamatovat, protože je to pravda. Může se vám zdát, že to není fér nebo, že tomu nerozumíte, ale kdo rozumí koloběhu Osudu? Kdo vůbec rozumí životu? Já ne, chci se to naučit. Chci volně dýhat. Chci roztáhnout křídla a letět směrem ke Slunci, moudřejší a poučenější než Ikaros. A přeji si marně, aby lidé byli také moudřejší a poučenější a přestali rozsévat zlo. Protože ať se vám to líbí nebo ne, všichni jsme lidé. Já jsem člověk a vy také.
Možná se ptáte, co dalšího může začínat? Já to nevím a je hezké nevědět kam jdete. Nekoukat kam šplapete (což ale příliš nedoporučuji) a jít si svou vlastní cestou. Bez předsudků, s hlavou hezky vztyčenou.
Nechci abyste na mě vzpomínali ve zlém. Vím, že jsem někdy byla příliš "svá" a to je možná ještě mírné označení pro vlezlou malou potvoru, která se s ničím netajila a nic jí nebylo svaté. Kdybyste si někdy přeci jen vzpomněli, tak bych byla vážně moc ráda.

Žádné slzy! Život jde dál.
Ale dovolte mi pár vzpomínek.

Tento blog byl založen původně jako čtenářský deník. Nikdy vlastně plně nesloužil svému účelu. To mi bylo vždycky moc líto.
Během těch tří let jsem strávila na blogu zhruba 2 hodiny denně. Zveřejnila 179 článků. Mnohdy dost pitomých a s tolika chybami a překlepy, že bych se byla červenala, kdybych to nebyla já.
Největší aktivitu jsem projevila v roce 2012. Ne proto, že by to byl rok, kdy jsem měla nejvíce času. Jednoduše jsem myslela, že je to poslední rok. Možná měl raději být. Ušetřila bych si dost bolesti.

Nejkrásnější komentář, na které si vzpomínám, a který mě zahřál u srdce:
"Moc hezký a takový příběh na zamyšlení
Kdoví a třeba se mé děti a vnuci budou jednou učit o Lilliince, která se starala o pohádkové bytůstky :) :)" - Lilly (Lillen Blake)" Co dodat? Jednou mi došla slova. Dokázali jste mě i překvapit a byla to kouzelně krásná překvapení.

K tomuto dnu bylo na blogu evidováno 1756 komentářů. Nebudu počítat kolik jich bylo mých ani kolik reklam, spamů a vynucených pozorností. A ani těch, které obsahovaly stručná slova "zajímavé" "hezké" "pěkné" "krásné" a jiné variace na pocit "líbení se". Za ty roky dokázalo pár lidí vymyslet tolik synonym na jeden "pocit", že to skoro je až k smeknutí klobouku. Za ty normální i za ty snaživé ale přesto děkuji!

Naopak nejhorší komentář:
to je blog..?? :-/ :-! - od jakési niny mě pohoršil z toho důvodu, že byl první, který jsem vůbec měla čest si přečíst. Málem zapříčinil to, že jsem s blogem sekla dřív než jsem vůbec začala. Jak bych měla dodat nepotkaly byste tak tu úžasnou osobu jako jsem já:)

Za celou dobu si lilliinka chtěla vydobít svou pózu sarkastické potvory. To se jí precizně povedlo. Myslím, že nemám obdoby.

Ve skutečnosti jsem jiná.

A poslední pravda světa: Mám vás ráda. Budete mi chybět. Ti, kdo sem ještě zavítají. jestli to vůbec někdo bude. Nechtěla bych s váma ztratit kontakt. Jste přátelé. Pro mě jste. Celé 3 roky se mi dařilo tajit jméno a vystupovala jsem jako "antifejsbůkářka". Svět mě semlel. Svůj facebook vám proto klidně dám. Kvůli tomu, že opravdu nechci ztratit přátele, kterými jste pro mě byli. Stačí si napsat, jestli chcete. Budu ráda. Nebo vám dám svůj skype. Cokoliv. Jen nechci, aby tohle byl úplný konec. Ale zároveň jsem si vás mohla "přétáhnout" do toho začátku:)


Na závěr poselství: Mějte rádi každý okamžik svého světa. Když člověk vidí jaké zlo obchází svět, najednou se nedokáže zlobit. Pochopí, že svět je prohnilý a přeci do něj nebude přispívat ještě víc než je to nutný. Narážím na 11. září, na které se za ty roky zdá se pozapomnělo, i na Ukrajinské problémy a nově na problémy s Islámským světem. Já sice nikde nevyvěšovala černé prapory Je suis Charlie, které oblétly svět, nafoukly se do ohromných bublin a měly za cíl stejně jen reklamu a zviditelnění za škodu pár životů, ale při uvědomění, že bezpečí je jen relativní slovo vám musí přejet mráz po zádech. Pokud nepřejede tak se nad tím zamyslete. A buďte rádi, že jste Češi. Buďte na to hrdí. A nezapomeňte. Vy víte na co. Na všechno. Na válku i Osvětim a ostatní vyhlazovací tábory. Je to naše hnusné dědictví, ale zavírání očí nikdy nepomůže. TÍm se člověk nepoučí. Na to proto nikdy nezapomeňte.

Loučím se s vámi s přáním tisíců krásných dnů a nespočet neuvěřitelných zážitků.

S láskou naposledy podepsaná

lilliinka