Nástěnka blogu

Chceš se mě na něco zeptat TADY
Reklamy SEM /

Nechť je tento blog ponechán a zakonzervován pro příští generace ve stavu v jakém je. Třeba někoho ještě dodatečně potěší. Na mazání ho nemám srdce.

Můj email : lilliinka@email.cz

Nashledanou v příštím životě! (jak by řekl Desmond ze Ztracených) :)

Březen 2014

Svět na tenké hraně balancující

7. března 2014 v 17:35 | lilliinka |  Něco jako básničky
Myslím, že není nikdo, kdo by v televizi, v rádiu nebo na internetu alespoň okem nespatřil zprávu ze světa, pro nás Čechy a Slováky ne tak dalekého jak se zdá. Revoluce na Ukrajině. Stovky mrtvých kvůli tomu. Kvůli konfliktu o území. Nezdá se vám to povědomé? Co rozpoutalo první světovou válku, co nahrálo druhé světové? Vpravdě, to vždycky byla moc. Chtít něco, co nemůžu mít. Hup, tak si to vezmu silou, když to po dobrém nepůjde.

Vždycky to tak bylo. Dříve prahlo Německo po území, a dnes, jak se zdá, se tomu blíží Rusko. Nejde jim prý o poloostrov Krym jako území, ale o lidi, kteří na něm žijí a rádi by se znovu stali právoplatně obyvatelé Ruska, nechtějí už déle žít někde jako cizinci.

Vlastně by jsme to mohli označit jako záminku. Sám konflikt přeci vzešel z prostého rozpolcení Ukrajiny. "Proruské" obyvatelstvo a "Proevrospké". Tak to vzniklo. A my jako svět jsme na to pohlížili jako, jak vlastně? Jako na něco normálního, běžný nicneříkající konflikt, který vyšumí? Ovšem on nevyšuměl, naráz nabral gradaci a vyšvihl se v dost velkou polízanici. Pro Ukrajinu i pro celý svět.
A ano, nás se to týká také. Pomineme-li jasnovidku, která hlásá a přiživuje se tím, že se právě zavařilo na 3. světovou válku, která mimo jiné měla proběhnout s obyvateli arabského světa a ne s takřka vlastní krví. Ano vlastní krev. Vždyť my jsme sakra taky Slované. Prakticky by jsme se dorozuměli. Horko těžko, ale doruzuměli. A to jsou Rusové a Ukrajinci taky. Nepochopím, jak se mohou sousedé a ještě spřízněný národ, takřka bratři, takhle ničit. Takto dobývat, takto pohřbívat.

A samozřejmě musíme brát v potaz i fakt, že jakmile se něco šustne, okamžitě spozorní Americké státy. Ty Státy, jež v první světové válce zasáhly až na úplný konec, aby se tak staly hrdiny a v druhé válce působily jako velcí osvoboditelé, který měly na sobě ten velký mínus, že sice založily předchůdkyni OSN, ale ta nezabránila další válce. A teď se se*** ,pardon, do dalšího konfliktu. A máme hned na kupě dvě velmoce. Rusko a Amerika. Obě mají atomové zbraně, jen je vypustit. Uvědomují si vůbec, co by se stalo, kdyby se tak opravdu stalo. Dokážete si i vy představit, jak nedozírné následky by to mělo? Pravděpodobně by jsme nepřežili první výměnu. Kdo by čistě náhodou přežil, přežíval by na úrovni divokého zvířete. Instinkty by převládly.

Kde by jsme vlastně skončili. V hajzlu. Tvrdé, ale ano, přesně tam by jsme skončili.
A všichni moc dobře ví, že nemůžou Rusku říci ani "á" ani "bé" jinak by to nemuselo skončit dobře. A Rusko si to dobře uvědomuje.

"A tak tu sedíme, nic neděláme, hledíme". Použila jsem to v jedné své básničce a myslím, že to přesně vystihuje naší situaci. Pravděpodobně si neuvědomujete na jak vážném prahu teď stojíme. Stojíme na mině, vážení. Pohneme se a vyletíme do vzduchu. Všichni. Mluvím v "my" osobě, protože se řadíme k lidské rasy. Někdo méně, někdo více, ale všichni jsme lidé, tedy teoreticky na stejné lodi. Balancujeme na sakra ostrém noži. Jeden špatný krok a křach. Neměli by jsme to podceňovat.
.
.
.
Možná proto jsem napsala tuto básničku. Narovinu vám říkám, že je hořká. Obviňuju společnost, že dopustila v 21. století, kdy by jsme už měli být poučení ze století dvacátého dvěma světovýma válkama, jež pro jedince přinesly tolik mrtvých, zraněných a psychicky zničených. Ale my nejsme. Nestačilo nám to. Ti, co ty války zažili, pamětnící, těch už mnoho není. Na dějepise pozor nikdo nedával a možná proto stojíme, kde teď stojíme.
Ano, vážení, 100 let od prvního světového konfliktu. Taková premiéra. Hořce se to převaluje přes jazyk. Ale jedno vím, a myslím, že to víme všichni: pokud by byla opravdová další světová válka., třetí, byla by jistě poslední.

Báseň, či, co to je? jsem pojmenovala Svět na tenké hraně balancující, možná to není výstižný název, ale myslím, že je jasné, co tím chtělo být řečeno.

21.) Jaký člověk vlastně jsem?

1. března 2014 v 16:45 | lilliinka |  Už jen 21.
Předposlední díl challenge od Knihofila 18
Měla být udělána před rokem a víc jak třemi měsíci. Dlouhá doba na to rozmyslet si, co napsat k tématu "Aký člověk vlastne som?" Nabízím vám první a poslední upřímnou zpověď svého nitra. Možná to neunesete. Dozvíte se věci, které by jste o mě raději nevěděli. Možná vám sklouznou růžové brýle a vy si budete moci říct: "I takový lidi jsou, skutečně to není fikce." Kdo mě nezná nebo se teprve snaží poznat mě, omlouvám se, nemůžu za to, co jsem. Nikdo vás nenutí to číst. Prostě to chci mít napsané černé na bílém (fajn v mém případě bílé na černém aneb všechno musí mít ta holka opačně.) Je to spíš pro mě než pro vás. Zvláštní, přesto chci, abyste znali pravdu.