Nástěnka blogu

Chceš se mě na něco zeptat TADY
Reklamy SEM /

Nechť je tento blog ponechán a zakonzervován pro příští generace ve stavu v jakém je. Třeba někoho ještě dodatečně potěší. Na mazání ho nemám srdce.

Můj email : lilliinka@email.cz

Nashledanou v příštím životě! (jak by řekl Desmond ze Ztracených) :)

Proroctví Mayů 2012 - 1. kapitola

18. listopadu 2012 v 10:55 | lilliinka |  Proroctví Mayů 2012
Po strašně dlouhé době sem dávám první kapitolu PMka. Doufám, že nebudete zklamaní, protože
není ani trochu podobná prologu, který se vám asi líbil jak jsem si z těch komentářů odvodila.
Musím vás upozornit, že tahle kapitoka je svým způsobem nezáživná neboť tam ještě ani zdalka není žádná
akce. A takto nějak podobně budou i další kapitolka. jestli jsem dobře počítala tak je jich 9. Těchto prvních devět
vám pomůže více přiblížit a představit hlavní hrdiny, kteří žili obyčejný život do doby než zasáhl osud a z nich se stali Vyvolení.
Takže doufám, že kvůli tomuhle úvodu nebudete zklamaní.




1.kapitola


Jedno mohutné zívnutí jako úvod do právě se probouzejícího dne.
Paprsky pomalu ale jistě prosvítali i pod pevně staženými žaluziemi a na stropě tvořily podivnou mozaiku. Bylo nadmíru jasné, že se dnešní počasí umoudří a den bude jako stvořený k opalování nebo jen k prostému koupání či relaxu.
Pennelopa vylezla z postele, i když výstižnější by bylo, že se právě vykutálela ze své teplé kukly jako motýl, který se proměnil v housenku to, protože oční víčka se jí ještě lepila jedno na druhé. Zamžourala a dopotácela se do koupelny, která přímo sousedila s jejím pokojem. Podívala se do zrcadla a zděšeně vyjekla, když uviděla vrabčí hnízdo na své hlavě. Člověk by řekl, že si na to musíte zvyknout, když máte tu čest zírat na tu spoušť každý den pořád dokola, ale Penny si to nemyslela. Nesnášela ten pocit. Pocit, že se s lakem na vlasy musí u zrcadla strávit dvojnásobně dlouho než její spolužačky. Jaká to nespravedlivost.
Pohlédla kvapně na hodinky a zděsila se, protože rafička ukazujicí půl sedmou se neúprosně sunula dál a dál. Zaúpěla, jako pes, kterém někdo přišlápl ocas a její ruka se už netrpělivě natahovala pro kartáč na vlasy.
Zaklela když jí už po třetí vypadl z ruky, ale stále se snažila nenervovat se, koneckonců se jí to stávalo každičké ráno. A počtvrté už kartáč držela pevně v rukou a snažila se zkrotit své "háro" jak ho výstižně sama nazvala. I když se však snažila ze všech sil, zkrocení jejích neposedných vlasů trvalo obvyklou dobu.
Poté, co se jí to povedlo zamířila do kuchyně. Tedy jestli tato komůrka o miniaturní kuchyňské lince a stolu pro tři mohlo říkat. Penny jí však ze všech místností v domě měla nejradši. Předchozí majitel jí nechal vymalovat krémově žlutou barvou a na strop, rozkládající se nad jejich mini stolečkem nechal namalovat obrovské slunce prý jako zásobovač dobré pozitivní energie v celém domě, aby se tak lidé nehádali. Pen musela uznat, že v kuchyňce se nikdy nikdo nehádá. Když už vyřizuje si rodina své účty v vetší místnosti sousedící s kuchyňkou tedy v obýváku, kde se ale vždycky vedly rodinné porady a tak mu už nikdo neřekl jinak než pokoj válečných úmluv.
Dívka věděla, že nemá mnoho času chce-li přijít do školy včas a tak jakmile vlítla do kuchyně zablekotala pozdrav, popadla toast, vylézající z jejich velmi starého a často nefungujícího toustovače. Dnes protože výjimečně fungoval na něj stála fronta jako na banány po druhý světový. Na řadu měl přijít natěšený bratr Penny, ale dívka byla rychlejší. Vzala opečený chleba dříve než stačil bratr byť jen zvednout ruku, namazala ho marmeládou a s plnou pusou vyprskla na svého bratra něco jako "sorry," i když to zněla jako "sji."
Bratříček stál vykuleně a zmohl se jen na "Jasně."
honem vstrčila toast do pusy a omluvně pokrčila rameny na svou matku, která seděla u stolu , v ruce držela malý šálek ranní kávy a obočí měla zdvižené.
"Penny," začala, ale dívka jí přerušila.
"Já fakt nemám čas, mamí," zaúpěla. "A ještě k tomu nejsem převlečená a Leo to přežije. Ten toast myslím. Viď Leo."
"V pohodě." Bratříček byl ještě malinko zaražený a teď stál na toastovači doslova nalepený snad ze strachu, aby mu někdo nevzal i další jeho možnou snídani.
Matka zakroutila hlavou, ale nechala Penny napokoji. Ta okamžitě využila situace z níž vyšla až moc hladce a doběhla do pokoje. S jejími dlouhýma nohama brala schody po třech. Ve svém skrovném pokojíčku rozrazila dveře skříně jakmila zavřela dveře příchozí, jinak tu totiž nebylo k hnutí. Co si má sakra vzít? Stejně jako vrabčí hnízdo i toto dilema řešila den co den.
Nakonec si vzala obyčejné modré džíny a červené sportovní tričko s krátkým rukávem na němž bylo napsáno I love New York. Bylo to kýčové tričko, které nosil každý druhý obézní Američan, ale tady v Arizoně to působilo ještě hůře. Mnoho Arizoňanů se New Yorku skoro až štítilo. Pennelopě to však bylo srdečně jedno.
Kriticky se prohlédla v zrcadle. Nejvíce se jí líbily oči. Nádherná barva právě zapadajícího slunce zkombinovaná s barvou hlíny působila v této kombinaci ohromě sexy. A když na ní vrhlo sluníčko ten správný paprsek pod správným úhlem její oči se rozsvítili a připomínali oranžovou barvu. Byla na svá očka velmi pyšná. Přemýšlela jestli si je nemá obtáhnout kajalovou linkou, aby tak zvýraznila jejich smyslnost, při které vylézaly klukům oči z důlků a holkám zase závistí očka svítily. Ale nakonec zvítězil rozum, protože neměla moc času. Škola začne za 15 minut. Pro někoho hromada času pro Penny každodenní starost navíc jelikož jezdila autobusem a učitelka její každodenní výmluvu, že -mi- ujel- autobus- a- já- musela- čekat- na -ten -co- jede- za- pět -minut -a- řídí- ho- absolutní- debil-, který- nemá -absolutní- zájem- na- tom-, aby- se- žáci- dostali -do -školy -včas-, nijak neřeší. Už teď bylo jasné, že první autobus nestihne a tak znovu pojede plazícím se slimákem, jak ho překřtila.
Popadla svítivě oranžový školní batoh a bavlněný žlutavý svetr a už stála u vchodových dveří.
Na zastávku dobíhala, ale stejně jako vždy přijel plazící slimák. Řidič měl sluchátka na uších a jediným cestujícím byla drobounká dívka bydlící až ve vzdálené vesnici, kam jiný autobus kromě slimáka nezajížděl. Usadila se naproti ní a celou cestu protrpěla krákoravý hlas řidiče, který si spolu s neznámým zpěvákem prozpěvoval.
Penny byla ráda, že vystoupila. Škola už zase začala. Ach jo.
Tak přesně takhle začínala každodenní rutina 16ti leté dívky Pennelopy.
Když konečně zvonek oznámil konec dne Penny se vyhrnula ze třídy spolu z ostatními nadšeně štěbetajicími pubertálními výrostky, kteří si srdečně oddychli, že je pro dnešk konec očistce a mířili si s lehkou duší zakouřt před školní dvířka.
Penny se cítila pod psa, ale koneckonců, tohle byla svým způsobem taky rutina. Škola jí vyčerpávala psychicky i, jak se tak ploužila k autobusu, fyzicky. Nebylo to tak hrozné, jak ráno čekala. Nedostala žádnou poznámku za pozdní příchod, jen se dočkala tlumeného povzdchu od třídní učitelky a ritických pohleů od holek ze třídy. Jako každý dn si také vyslechla typické obdivné písknutí od kluků v předních lavicích. I díky tomu neměla žádnou kamarádku dívčího pohlaví. Penny to však už dávno nevadilo. Místo toho roztáhla rty do ohromujicího úsměvu a ochromila kluka nejblíže svým plamenným pohledem. Klasicky se vymluvila na autobus a posadila se na své místo. Seděla sama, ale nevadilo jí to .
Teď se ploužila k autobusu, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Byla sice unavená, ale cesta domů je prakticky stejně dlouhá jako ta s autobusem, takže vyjde na stejno jestli jím pojede nebo se projde nádhernou přírodou, která začínala podzimní listí shazovat dolů a dělat s ním na zemi miniaturní tornádka.
Domů přišla prakticky současně s autobusem. Z úst jí unikl nepatrný povzdech, který zamaskovala zívnutím. Přešla krásně upravený trávník k jejich domu aniž jí vadilo, že je to matčin miláček a začala lovit v batůžku klíče. Nakonec to vzdala a sáhla za květináč, kde schovávali náhradní.
Nestačila se snad ani pohodlně posadit do jejího pohodlného ušáku a začít relaxovat, když tu se ozvala zvonek. Pronikavě kvílel.
"Mamí," zařvala Penny, ale to neměla žádný účinek, snad jen, že se ozval její mladší bratr.
"Máma není doma. Pojď otevřít ty, Pen!"
Penny zanadávala a vyštrachala se s pohodlného křesílka, do kterého se předtím snažila pohodlně nacpat. Došla k domovním dveřím a jedním prudkým pohybem je rozrazila. Na tváři měla usazený unuděný výraz o to víc, když uviděla poštovního doručovatele.
Ten se netvářil o nic líp než dívka jen s tím rozdílem, že než stačil vztáhnout ruku na zvonek podruhé Penny právě rozrazila dveře a mladík - ne starší než 20 - sebou polekaně škubl.
"Máma tu není takže musíte přijít později." I Pennin hlas zněl znuděně a naprosto nezaujatě, chtěla už znovu zabouchnout tentokrát klukovi před nosem, ale ten ji zastavil svým hlasem.
"To je pro," malinko nakoukl do papírů co měl nalepených na tvrdé desce a pak se zadívala Penny do jejích velkých žhavých očí, "pro slečnu Pennnelopu Hardworthovou." významně se na ní podíval. Nejspíš uvažoval jestli její matka může být tak mladá, aby byla slečna.
Penny se udiveně podívala směrem na poštovního doručovatele. Upřímně byla překvapená, že by jí mohlo cokoliv přijít. Jediný, kdo jí posílal poštu byla teta Emily, která byla trošku víc než málo šouplá a neuznávala nic jiného, takže když se s ní chtěli jakkoliv spojit museli poslat dopis. Pen sice nechápala proč si nemůže pořídit telefon, když ne mobil tak alespoň pevnou linku, ale nakonec se s tím smířila. Koneckonců teta psala jen o Vánocích a někdy na Penniny narozeniny. Říkala, že Penny má nejraději, protože v ní cítí nezkažené děvče. Čímž Penny ve svých 16 letech rozhodně nebyla.
"Takže je to pro mě."
"Jestli jste Pennelopa Hardworthová, pak ano.
"Inu to jsem," řekla Penny a koketně se usmála. Nikdo neříkal, že ten pošťáček nebyl hezký. Měl krásné světle hnědé vlasy, malinko kudrnaté ale jen tím roztomilým způsobem. Vypadal docela nevině. Penn se rozhodla si alespoň trochu zaflirtovat. Děkovala bohu, že se dnes ráno nenalíčila, neboť tak vypadala ještě více sexy, když uvážíme, že byla naprosto přirozená. Její žhavě oranžovo hnědé oči významě mrkly směrem k mladíkovi.
"Dáte mi tedy ten balíček?" zabroukla sametově Penny a očima se podívala na nevelký balíček v chlapcových rukách.
"Ach, promiňte ano." Sklopil oči k zemi a Pen by dala všechno za to, že se začervenal.
"Jen mi to tady podepište slečno....."
"Penny," předstihla ho dívka s vlídným úsměvem na tváři a jiskřícími oči. "Jen Penny."
"Dobře, prosím podepiš mi to tady Penny." Podal dívce tabulku a prstem jí ukázal na řádek kam se má podepsat.
Ladně od něj převzala desku a vlídně se usmála.
"Děkuji," řekl a předal do dívčiných čekajících rukou balíček, co viděla prvně. "Na shledanou." S tím odešel, ale ještě se naposledy nezapomněl podívat do lávových a flirtujících očí dívky.
Penny už ho ale nijak moc neregistrovala. Zajímal jí jen balíček a nic víc.
Zavřela domovní dveře a zašla do útrob domu.
"Kdo to byl," zajímal se Leo a právě v kuchyni dělal palačinky. Na to, že to byl kluk se o kuchyň zajímal mnohem více než Penny, která uměla kromě čaje uvařit jen vajíčka a zeleninovou břečku za což považovala polévku.
"Poštovní poslíček," zabručela dívka směrem k dychtivému bratrovi, který právě krájel ovoce na ty svoje palačinky. "A dej bacha, ať se ti nepřipálí lívance," dodala.
"To nejsou lívance, ale palačinky a je v tom velkej rozdíl," nedal se Leo a hodil po své setře zaujaté balíčkem malinko mouky.
"Jsi divnej. Copak já někdy viděla kluka dělat jídlo? Si jak holka."
Bratříček se ušklíbl. "A ty zas moc jako kluk tedy nepočítám, když flirtuješ s poslíčkem balíčků," řekl.
"Tsss drž hubu Leo nebo jí nebudeš mít," řekla Penny s ruměncem ve tváři a pak se otočila na podpatku a vyklouzla k sobě do pokoje.
Její pokoj byl jako jedna velká skládka, ale Penny všechno shrnula a usadila se na koberci uprostřed.
Podívala se na balíčkem. Že by teta Emily měla nějaký to rozdávací období? Jestli dobře počítala narozeniny ještě nemá. Až v prosinci a do toho je daleko i pro tetino posílání před termínem.
Penny tedy pokrčila rameny a rozevřela tvrdý obyčejně nahnědlí papír. Vevnitř se krčil ještě jeden balíček a dopis.
Balíček byl podstatně menší než ten v němž byl zabalen, ale nijak extra malý tedy nevypadal.
Dívka nejprve sáhla po balíčku. Proč zrovna po něm neuměla vysvětlit. Roztrhala papír, který odkryl krásně tvarovanou vázu s úžasnými symboly, kterým Penny ani trochu nerozuměla. Netušila, kdo by jí poslal vázu a ještě tak drahou. Teta Emily těžko její dárky byly typu ponožky nebo vlastnoručně vyšívaný svetr. Teta si na tohle rozhodně nepotrpěla, možná proto, že když umřel strejda a to je skoro 15let - Pen si ho nepamatovala - teta se rozhodla nedat na klasickou ruční práci. Málo kdy cosi kupovala a žila na takové jako starobylé farmě, kde měla všechno, co pro svůj mizerný život potřebovala. Kdo jí to tedy poslal?
Doufala, že se to dozví z dopisu. Netušila proč, ale když ho otvírala třásly se jí ruce. Udivilo ji, že když ho vytáhla byl napsaný na zažloutlém starobylém papíře, který vypadal starý tísíce let. Opatrně ho otevřela. Krásným krouceným písmem v záhlaví stálo Slečna Pennnelopa Hardworthová. Zadívala se na text, který - jak ji upřímně překvapilo - byl psán inkoustem nebo mu něčím velice podobným. Penny začala číst a podivila se nad divným dialektem.
"Jsi jedna z šesti Osudem Vyvolených. Vyvolených, kteří spasiti svět mají v krvi. Mohou a nemusí. Rozhodnutí nechť je jen na nich samotných. Spolu můžete zvrátit konec toho, co bylo už dávno předávno předurčeno. Je na tobě Pennnelopo, kam odvážný duch tvůj vydati se má. Karafa Míru nechť tě doprovází na cestě daleké předlouhé. Jen ty sama však musíš zjistiti nač funguje. Rozhodni správně."
Nebyl tam žádný podpis ani nic jiného. Penny si dopis chtěla přečíst ještě jednou, aby snad pochopila význam divného dopisu nebo snad, kdo si z ní střílí. Jenže to už nestihla. Dopis se naráz rozpadl a částečky odvál vítr z otevřeného okna.
Penny dlouho hleděla do prázdna a nejspíš by křičela kdyby jedna část jejího já našeptala něco co jí děsilo víc než samotný samovolně se rozpadající dopis.
V podvědomí, totiž věděla, že to je pravda.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 18. listopadu 2012 v 11:16 | Reagovat

zajímavý ;-)
Jinak ty kritická rána znám:D u mně je to totéž :D a taky nesnáším rozcuchané (někdy ještě zpocené) vlasy

2 Zoey Zoey | Web | 18. listopadu 2012 v 11:19 | Reagovat

No Páni!!!! :-)  :-)  :-) Krásná kapitola. Líbilo se mi jak jsi popsala její každodenní život a vůbec všechno. Úplně jsem si to živě představila. A ten dopis...Dokonalá kapitola!!! :D  :D  :D  :-)  :-)  :-)  :-)

3 knihofil18 knihofil18 | Web | 18. listopadu 2012 v 13:48 | Reagovat

Jéj! Nevadí, že to nebolo v tom duchu, ako prológ, ale páčilo sa mi to! :) Milujem tvoje opisy.
A aj ja by som chcela mať také oči ako Penn. :) :D
Teším sa na ďalšiu kapitolu.

4 Isobel Isobel | Web | 19. listopadu 2012 v 17:02 | Reagovat

Skvělá kapitola a už se nemůžu dočkat druhé! Dokonale si to představila až sem si myslela že tam sem s nimi :)

5 Vicky Vicky | Web | 19. listopadu 2012 v 17:07 | Reagovat

skvělý, už jsem se moc těšila!! :-D Je to krásně čtivý, fakt moc pěkná práce! :-)

6 Renny♥ Renny♥ | Web | 20. listopadu 2012 v 14:34 | Reagovat

Wow, opavdu skvělé...vůbec ses nemusela bát, že by se to nelíbilo, je to úžasný a ten konec naprosto dokonalý :-)

7 Amanda Amanda | E-mail | Web | 21. listopadu 2012 v 14:07 | Reagovat

Ten konec byl trošku zvláštní, ale jinak se mi to líbilo, píšeš dobře a ráda budu tvou čtenářkou. ;-)

8 All All | E-mail | Web | 21. listopadu 2012 v 22:30 | Reagovat

Jen jedno "slovo": Jééééé! Mě se to moc líbilo! :-)  :-)  :-)  :-D

9 Deny Deny | E-mail | Web | 23. listopadu 2012 v 22:49 | Reagovat

Páni. To je dokonalý! Moc se ti to povedlo.

10 Daine Daine | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 17:33 | Reagovat

Fíha. Niečo podobné som ešte nikdy nečítala, o to viac sa mi to páči :D Kedy bude ďalšia časť ?? :D

11 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 19. ledna 2013 v 10:15 | Reagovat

[10]: No třeba hne až jí opravím, ale nevím, kdo to bude ještě číst teď po konci světa. I když v podsatě to může klidně být z jakéhokoliv konce světa a my nikdy nevíme, kdy přijde. Pokud se ti líbí, udělámm ti radost a možná přibude druhá kapitola:)

12 Daine Daine | E-mail | Web | 19. ledna 2013 v 13:42 | Reagovat

[11]: Viem, že je to už tak trocha po dátume spotreby, ale podľa mňa je ten nápad fajn :D A presne, nikdy nevieme kedy ten pravý koniec príde, takže...ak by sa ti chcelo pokračovať, bolo by to fajn :D

13 Enna Enna | Web | 19. července 2013 v 10:49 | Reagovat

hej súhlasím s Daine :D ale je to super,keď si pomyslím, že sme si mysleli, že sa skončí svet :D Nikdy som ešte nečítala niečo takéto, pre mňa je to akoby originál :D

14 Milča Milča | Web | 7. prosince 2013 v 12:35 | Reagovat

Luxus :3.
Přečetla jsem to (ani mi to moc práce nedalo :D) a musím uznat, že je to opravdu "masoxní", jak říkám já něčemu velice úžasnému!! :D
Chci pokračování a to HNED TEĎ! :D

15 Lillienne Dengel Lillienne Dengel | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 16:36 | Reagovat

[14]: Myslela jsem, že Mayové jsou uzavřená kapitola, když se konec světa přeci jen nekonal, ale dobře:D Moc si mě potěšila.
Koukám, že tu ale není vidět ani slovo, to je ta změna designu, musím to nějak napravit. Každopádně za chválu moc děkuji. Kouknu se taky na tvoje povídky, co bys mi doporučila, koukala jsem, že jich máš opravdu hodně:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama