Nástěnka blogu

Chceš se mě na něco zeptat TADY
Reklamy SEM /

Nechť je tento blog ponechán a zakonzervován pro příští generace ve stavu v jakém je. Třeba někoho ještě dodatečně potěší. Na mazání ho nemám srdce.

Můj email : lilliinka@email.cz

Nashledanou v příštím životě! (jak by řekl Desmond ze Ztracených) :)

Smrtí to nekončí - 11. kapitola - Kouzlo

23. září 2012 v 9:40 | lilliinka |  Smrtí to nekončí
Tenhle víkend se překonávám. Dva články je na mě malinko moc. Takže jsem koukala, že anotace k PM sklidila úspěch, ale to nijak neznamená, že StN nebude pokračovat. Já osobně mám Sallyinku raději:D


Nádhera, pomyslela si Sally a rozhlížela se po Elysejských nivách jako Alenka v říši divů. Nikdy neviděla nic hezčího, čarovnějšího, úchvatnějšího.
Stromy zářily všemi barvami zelené a Sally vsála do nosu vůni květin, plodů a kvetoucích stromů. Ráj. Jednoduše Ráj.
Sally pomalu a jistě zapomínala na fakt, že je mrtvá a cítila se tak volně, tak nespoutaně. Chtěla tančit, skotačit smát se, zapomenout... Ano zapomenout. Chtělo se jí zapomenout na vše. Na rodiče, školu, přátele a - ano - i na Anne. Na svou malou sestřičku. Ale dělalo to toto místo nebo by Sally zapomněla tak jako tak? No a co, proč se s tím zalamovat vždyť je v Ráji může cokoliv.
Až po chvíli si všimla, že jde po pečlivě vysypané cestičce. Kam jdu? pomyslela si překvapeně. Nohy jako by ji nesly kam chtěly ony a nezáleželo na Sallyině přičinění. Zprvu jí popadlo zděšení, tak jako asi každého člověka, který zjistí, že je jen loutkou v rukách něčeho cizího, ale náhle ho vystřídal podivný tupý pocit. Veselý. No a, vždyť je v Ráji. Může cokoliv.
Cokoliv. Toto slovo jí vytanula na mysli. Cokoliv asi nemůže, i když.... Nedokončila své přemítání, protože v její mysli se objevilo něco důležitějšího, co zaplašilo předchozí nadmíru podivné a nelogické uvažování.
Kde jsou lidi? A jsou tu vůbec? Na to se Smrti nezeptala nebo zeptala? Nevěděla. Měla chuť mávnout nad tím rukou, říct no a co a být o to radši, že má Ráj sama pro sebe, ale rozumný kousíček jejího já odporoval. V hlubokém podvědomí věděla, že bez lidí žít nedokáže. Nemůže. Ani toto úžasné místo to nemohlo nijak vykompenzovat.
Nemůžu žít bez lidí, pomyslela si. Nemohu.
V jeden okamžik se probírala faktem, že tady nejspíš nejsou lidi, v druhý se v jejím mozku rozezněl poplašný alarm s nápisem varování.
To je divný. Měla divný pocit. Moc divný. Snažila se ho zaplašit, ale instinkt vyřvával, ať okamžitě zastaví nohy a vystoupí s cestičky. Hned!
Dlouho váhala, ale nakonec dala na instinkt. Po menší potyčce se svými dolními končetinami, které se odmítali podvolit jejímu usilovnému snažení zastavit je, ustoupila do prava, kde rostla vysoká, tvrdá, temně zelená tráva. Ani netušila proč nevstoupila na krásně posekanou část trávníku vlevo. Instinkt. Znovu se jí vybavil. Až kam si vzpomínala vdycky na něj dala. Nevěděla jestli to bylo vždy dobře, ale koneckonců měla alespoň šikovnou výmluvu.
Zavřela a otevřela oči. Několikrát. Z hlavy se jí cosi vytrácelo. Jako omamná pára; parazit, který jí zastřel mozek.
Předtím cítila jen radost a všechny opojně zvuky a vůně. Teď se cítila normálně a poděsilo jí zjištění, že ve své letargii chtěla zapomenout na Anne. To nikdy.
Tohle místo zase možná není tak úžasné, jak se na první pohled mohlo zdát. Lidi jen zblbne,aby se cítili bezmezně šťastně. Donutí je zapomenout. Stát se bytostmi bez vlastní vůle.
Byla ráda, že to kouzlo setřásla. Cítila se mnohem volněji. Jinak. Ne tak nespoutaně, ale normálně, ale přesto ne stejně jako na Zemi.
Vůně už nebyla intenzivní a Sally přestala pro Elyseje používat slovo překrásné. Jistě pořád měly cosi do sebe, ale po své zážitku jim Sally říkala už jen pěkné.
Ptáci i nadále zpívala, ale Sally už jejich hlas neomamoval.
Usmála se. Byla ráda, že je volná a pocity jsou její nikoliv umělé.
Vydala se hustou travou dál. Prodírala se tvrdou ostřicí, která jí leckdy škrábla do prstu.
Fuj pomyslela si, bez kouzla je to tu dost hnusný. Stejně se prodírala dál a nechala se vést instinktem.
Prošla malým lesíkem, který ji v hlavě zanechal mnoho malých jehliček a jemných pavučin a také podivný klid. Vyrovnanost. Zprvu se zalekla, že ne ní dolehlo další z kouzel, kterým musely být Elyseje pravděpodobně prošpikované skrz naskrz, ale podvědomě cítilo, že toto není kouzlo. Neznala tu náhlou prázdnotu a lhostejnost, s kterou kráčela dlouhou travou a tu a tam překročila nebo přeskočila vývrat stromu. Její vrozený instikt jí vedl neomylně a na to nepořebovala myslet. To proto měla pocit, že se z její hlavy vymazala celá paměť a vystřídala jí tupá inteligence podobná strojům nebo v blízké budoucnosti robotům.
Po asi deseti minutách vystoupila z lesíka. Příroda okolo ní teď připomínala její rodné městečko Mont Vernon v Illiadě. Milovala to tam víc než kdy připustila. Kdyby necítila tu tupou lhostejnost ve svém nitru, dala by se do pláče. Chtěla, brečet a nepřestat ale bohužel "brouk" v její hlavě jí to znemožňoval. Přesto šla dál. Nohu před nohu a oči, které nic nevnímaly, upřené kamsi do dálky.
Až náhle něco zahlédla, i když jestli to uviděly její oči nebo podvědomí o tom by se dalo diskutovat.
Sally se malinko usmála při malé naději, že najde společnost a nevnímala fakt, že to klidně mohl být stín jen nějakého ztraceného zvířete. Když totiž člověk uvidí ve své bezvýchodné situaci jen střípeček naděje, je rozhodnut kvůli tomu udělat všechno, i kdyby umíral žízní. A Sally byla zářným případem toho, co s člověk udělá naděje. Malý plamínek uprostřed ničeho.
Sally náhle zbystřila smysly. Uši už zase slyšely a oči nebyly jen na parádu. I "brouk" z mozku se stáhl kamsi do dáli. Nohy se míhaly jedna za druhou a její jediná myšlenka se upínala k tomu stínu. Pochodovala, popobíhala i sotva lezla skoro dvě hodiny a její naděje pomalu a jistě bledly. V tomto okamžiku se člověk noří do ještě většího odevzdání a letargie než minule.
Sallly už cítila tíhu svých nohou i tupou bolest v očích, které se snažily zachytit jakýkoliv další náznak mihnutí stínu. Byla unavená, potřebovala si sednout, ale nutila se k chůzi zas a znova. Sice matně, ale vzpomínala si na slova lidí z dokumentárních pořadů: "Nikdy nezastavuj jinak zmrzneš! Nepoddávej se únavě za žádnou cenu!" Měla to napaměti i teď, i když zrovna nemrzlo. V tu chvíli netušila, že kdyby se poddala a sedla si už by se nezvedla. Neumřela by, jen by se stala tím čím ostatní.
Sally setřásla spánek, který na ní od už nějakou dobu dotíral, a šla dál.
Netrvala dlouho a uviděla to. Několik lidí. Sice ještě daleko, ale pro ni se toto náhlé zjištění stalo ohromnou motivací. Přidala do kroku a doufala, že to nebyl výplod jejích unavených očí.
Cesta se prudce svažovala a pak stejně prudce stoupala jako na horské dráze. Předtím, když zahlédla neznámé osoby stála na nejvyšším bodě přinejmenším poloviny velkých Elysejí, bylo tedy na místě stěžovat se na bolest nohou, protože nejvyšší hora měla kolem sebe i podstatně menší, ale o to zrádnější "bratříčky." Sally ale nepřestávala očima vyhledávat ty lidi, co viděla. Ty co pro ni představovali naději a kvůli nimž zatnula zuby a drápala se do dalšího strmého kopce. Vždy když je spustila z očí se jí hrůzou sevřel žaludek.
Přesto se jí povedlo dostat se až k nim. Už byli jen na pár kroků od ní. Netušila jak to svedla, jak se propána dostala až sem, když ještě před okamžikem se jí zdálo, že než k nim dojde proputuje přinejmenším další půlden. Děsila se nejvíc toho, aby neodešli dřív než se ona sama objeví. To se nestalo a tak si mohla na chvilku oddychnout. Jenom na chvilku.
Lidi si jí ještě nevšimli. Nestáli sice úplně vedle sebe, ale Sally nějak podvědomě vycítila, že jsou přátelé. Přistoupila až k nim tu si ji všimla jedna dívka. Mohla být tak Sallyina vrstevnice. Její oříškové oči si Sally měřily, ale působily celkem přívětivě a přátelsky.
Uběhlo několik vteřin nebo dokonce minut, kdy dívčiny oči rentgenovaly Sally od hlavy k patě. Nově příchozí dívky by se asi červenala nebýt tak unavená z dlouhé cesty a šťastná, že konečně našla někoho ze svého druhu. Zkusila vykouzlit něco jako úsměv, ale ten působil dost nejistě a možná krapet stydlivě (kdo by se také divil po době strávené s nelidskou bytostí nebo sama se sebou). To asi u dívky s oříškovýma očima a čokoládově hnědými vlasy střiženými po ramena, asi zabodovalo. Zářivě se usmála a zavolala: "Ahoj, slyšíš mě?"
Sally se divila, proč se ptá jestli jí slyší, vždyť stála jen na 20 kroků od nich. Ale přesto ze slušnosti stejně hlasitě jako předtím usměvavá dívka zavolala: "Jo slyším."
Dívka se usmála svýma oříškovýma očima a pokynula Sally gestem ruky, aby přišla blíž.
Druzí dva společníci dívky s vlasy jako horká čkókoláda se také otočili a Sally si zvědavě prohlíželi asi jako malé děti chudáky zvířata v ZOO.
Sally z toho rentgenu nebylo dobře po těle, ale pochopila, že je to nezbytnost a také nedůvěra, jež dívčini společníci dávaly dostačně najevo. Šla tedy dál, když jí milá dívka pozvala avšak pomalu a opatrně. Našlapovala jako zvíře, které nechce, aby jej někdo slyšel. Osteantivně se rozhlížela a její velké oči se ještě zvětšily. Nechápala co je to za lidi, ale bylo jí jasné, že když došla až sem nemůže utéct. Preventivně se zastavila na 3 kroky a ruce zastrčila do kapes u mikiny, aby se jí netřásli.
Dívka, která jí zpozorovala jako první se chápavě usmála a ještě jednou jí pozdravila.
Sally tentokrát zdvořile odpověděla. Neměla chuť si tu nadělat ještě nepřátele. Až teď se pořádně koukla na druhé, kteří stáli opadála pořád se na Sally koukali nedůvěřivě a spatra.
První byla dívka. Oči barvy bezmračné oblohy střídavě upírala na ní a na zem. Dlouhé kudrnaté světloučce hnědé až popelavě blonďaté vlasy jí mírně načechrával tamější vánek. Vypadal normálně zhruba na 17ti letou holku, ale Sally se podivila nad jejím oděvem. Dívka na sobě měla bílou košili a dříve nejspíš bělavou sukni dlouhou až ke kotníkům na níž seděla světle modrá sukně. Dnes již pokrytá velkou vrstvou špíny. Její šaty vypadaly jako vystřižené z historického filmu, kde by dívka mohla dostat skvěle padnoucí roli služebné. Sallly si uvědomila, že tyto šaty musela mít, když umřela a nechápala, kdo by se v 21, století převlékal za služku. Nechtěla nad tím přemýšlet, a tak se podívala na druhého člověka ? kluka.
Vypadal starší než ona - možná 18 let. Jeho tvář prozrazovala, že není zrovna nadšený z její přítomnosti. Rysy měl napjaté a malá tmavě hnědá kukadla neklidně těkala ze Sallyina obličeje na oblečení sem a tam. Byla nedůvěřivá.
Sally se až teď zamyslela, že na sobě má pravděpodobně také šat v němž jí zastihla smrt a musela se nad tím pousmát. Potrhané a obnošené džíny a tak stehně vypadající mikina. Přesto nedůvěřivý kluk na tom s očacením nebyl o moc lépe a snad ani dívky s čokoládovými vlasy ne. Měla na sobě volné skejťácké tepláky a stejně volná černá mikina s poněkud morbidním obrázkem chehtajicí se lebky mluvila za své. Ale přesto vyzařovala dívka jakési kouzlo. Sálalo z ní přátelství, energičnost a ani trochu ve svém "vohozu" nevypadala jako kluk. Naopak, umocňoval její přirozenost a krásu. A Sally si troufla myslet, že kdyby si oblékla šaty vypadala by úchvatně.
Znovu se malinko rozhlédla po triu očí, z niž dva páry jí pořád nepřestaly sledovat, alespoň černovlasá dívka vypadala, že Sally věří. Sally přišlo ještě o pár kroků blíž. V jednu pošetilou vteřinku myslela, že chlapec i historická dívka ucouvnou. Samozřejmě neucouvly, je kluk sevřel ústa ještě do těsnější čárky než předtím.
"Ahoj," zopakovala znovu Sally a dávala dobrý pozor na to, aby to znělo vesele a nenuceně, i když se jí z jednání lidí vůči ní chtělo zvracet. Přistoupila ještě o dva kroky kroky dopředu až se mohla klidně dotknout skejťácké dívky. Ta se vřele usmála a Sally se hned cítila lépe. Pořád jí sice vrtalo hlavou chladné přijetí těch dvou, ale už ho tolik neřešila, teď když má spojence a možná i kamarádku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Renny♥ Renny♥ | Web | 23. září 2012 v 12:19 | Reagovat

Jéé, dokonalý díl, třeba se do toho kluka ještě nakonec zamiluje ;))zní to dobře, a čekám velké dobrodružství, co se týče Sally a její doufám nové kamarádky :)

2 Vicky Vicky | Web | 23. září 2012 v 13:48 | Reagovat

bylo by skvělý, kdyby se do něj zamilovala :-D Napsalas to krásně, to popisování Elysejských Niv, úplně kouzelný :-D Nádherná kapitola :-D

3 Isobel Isobel | E-mail | Web | 23. září 2012 v 18:50 | Reagovat

Překrásná kapitola a bylo by super kdyby se daly dohromady

4 Zoey Zoey | Web | 24. září 2012 v 14:19 | Reagovat

Tyjo! Kloubouk dolů8) Moc krásná kapitola, přečetla jsem si všechny ostatní a je to vážně něco8)

5 Lilly Lilly | Web | 24. září 2012 v 17:40 | Reagovat

hezký:D Pokračuj:) Zajímaly by mě osudy těch lidí

6 Deny Deny | E-mail | Web | 30. září 2012 v 20:55 | Reagovat

No páni! Nádherný! Píšeš úžasně C:
Hrozně ráda tě vezmu mezi Affska ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama