Nástěnka blogu

Chceš se mě na něco zeptat TADY
Reklamy SEM /

Nechť je tento blog ponechán a zakonzervován pro příští generace ve stavu v jakém je. Třeba někoho ještě dodatečně potěší. Na mazání ho nemám srdce.

Můj email : lilliinka@email.cz

Nashledanou v příštím životě! (jak by řekl Desmond ze Ztracených) :)

Smrtí to nekončí - 10. kapitola - Elysejské nivy

10. září 2012 v 16:00 | lilliinka |  Smrtí to nekončí
Tahle kapitolka je spolu s 9 kapitolou tvořená výhradně na hodinách chemie, tudíž si jí važte, je to takový originál.


Další a podstatně kratší úsek cesty šly poměrně do kopce.
Smrt se stala výřečnější a malinko Sally vyprávěla, co jí všechno čeká. Ta ale stejně většinou nevnímala, ale jen slepě pochodovala, vyčerpaná jako kdyby uběhla maraton.
Najednou se Smrt zastavila. Sally chtěla nejdříve podrážděně vykřiknout, protože zastávky jí nedělaly dobře, ale pak zahlédla před čím to vlastně Smrt okouní.
A uviděla velkou zlatou nebo zlatě potřenou bránu. Vypadala nádherně až, ano, nadpozemsky. Sahala až do takové výšky, že i když se Sally zaklonila, jak nejvíce mohla jejímu konci nedohlédla. Nejvíc se jí však líbila detailnost, s kterou její tvůrce vytvořil zahnuté ornamenty, listy čí květy a dokonce i malé zlaté ptáčky a drobná zvířátka.
"Páni." Nic víc ze sebe nebyla schopná vypravit a rozumnou a smysluplnou větu by teď nedala dohromady snad ani pod pohrůžkou Tartauru.
"Jo jo, je nádherná." I Smrt upírala na ten skvost něco jako oči, i když jestli něco z pod kápě mohla vidět,o tom se Sally mohla pouze dohadovat.
"Jak- jak se tam dostaneme?" zeptala se Sally stále ještě uchvácena nádherou a hřejivou radostí vycházející z brány.
Smrt vytáhla od někud z pod hábitu velký, zlatý a stejně zdobený klíč a opatrně jej vložila do zámku, kterého si Sally předtím nevšimla. Jakmile klíč splynul s bránou nemusela už s ním Smrt jakkoliv otáčet, nýbrž poodstoupila a brána se sama rozevřela a poskytla Sally výhled na zemi za ní. Na Ráj. Na Elysejské nivy.
Bylo těžké přimět nohy, aby se hýbaly. Tak oslňující záře linoucí se z brány Sally úplně ochromila a kdyby se jí Smrt svou mrtvolnou rukou nedotkla, nejspíš by tam zůstala stát a civět na věky věků. Místo toho uskočila, když ucítila na svém rameni čísi mrtvolně chladný stisk. Zaječela a nohy jí okamžitě zase začaly poslouchat.
"No tak," klidnila ji Smrt. "Nějak jsem tě přeci vytáhnout musela, jinak bys tu prostála přinejmenším zbytek století a já nemám čas, víš. Už tak jsem se zdržela. Máme naspěch, tak pojď." Smrt kývla rukou, teď už zase pečlivě zahalenou v černé roztrhané látce.
Sally tedy šla a když procházela branou musela si zakrýt oči, jak moc jí světlo oslepovalo.
Smrt taky brumlala, i když Sally to nechápala. Vždyť přes černou látkou zakrývající místo, kde by se měly nacházet oči, nemohlo prosvitnou zhola nic.
Brzo se ocitly za zlatými mřížemi a tady světlo už nepůsobilo tak intenzivně na Sallyiny a překvapivě i Smrtiny oči jako na začátku.
"Je to tu překrásné, že?" prolomila mlčení Smrt.
"To ano. Myslím, že jsem si to tak ani nepředstavovala."
Smrt pokrčila rameny. "Nejsem dobrá vypravěčka, ale považ tohle se slovy ani popsat nedá."
"Ne, to, ne," vydechla Sally ještě stále okouzlená zlatavou bránou.
"Měla bys jít," řekla po chvíli bloumání Smrt.
"A vy se mnou nepůjdete?"
"Ne." Hlas bytosti představující zlo vypadal opravdu upřímně překvapen a možná i zaražen.
"Proč?" Sally nevěděl, proč se tak divně ptá. Snad, když zjistila pravé jméno bytosti v černém hávu, možná si myslela, že má v sobě nějakou špetku lidskost. Alespoň kousíček.
"Já mám ještě práci, jak už jsem ti povídala a kromě toho Elyseje jsou nádherné, tak proč je kazit něčím takovým jako jsem já?" Smrt zakroutila hlavou, a i když se moc snažila to zakrýt zněla velmi smutně. Sally jí až bylo líto. Včas se však ovládla a nedala na svém obličeji nic znát.
"Víš šla bych ráda, ale mrtví čekají," řekla nakonec Smrt spěšně pevným a odhodlaným hlasem. Snad se bála, aby jí Sally nelitovala nebo prostě jen nechtěla ukazovat své slabiny. Ať tak či tak Smrt se rozloučila, což ještě nikdy neudělala. Ano nějaké duše doprovodila. Většinou významné duše a především do Elysejí. Jiné vypustila, ať si cestu najdou sami, ale pro Sally už udělala tolik výjimek, až to bytost dohnalo k zamyšlení se, čím je tato dívka výjimečná a je vůbec? "Čeká jich mnoho a mnoho," dodala nakonec, když se vynořila na chvilinku ze svých zmatených myšlenek. "Proto sbohem Sally Donovanová. Jsem ráda, že jsem tě poznala."
Ano řekla jsem ráda? -, copak někdy vypustila s úst taková hezká slova, copak si někdy někoho oblíbila? Ne. Jak je to možné? Asi stárne. Když si nakonec nesmrtelné a nestárnoucí bytost přesvědčila o této lži malinko se uklidnila, ač v hloubi své zkažené duše jí bylo naprosto jasné, že si s touto dívkou utvořila podivný, složitý, ale velmi silný vztah, pouto, jež je silnější než smrt. Kdyby tohle věděla, nejspíš by se trpce zasmála. Ona to však netušila. Zatím. Ještě nevěděla, co všechno jí čeká.
Sally vhrkly slzy do očí, když od Smrti uslyšela, že je ráda když jí poznala. Působilo to však divně. Proč by měla brečet? Spíš by měla jásat a radovat se, že to monstrum jí zmizí z duše a už ho nikdy nepotká, ale přesto.... Zavrtěla hlavou a upřela velké oči tam, kde si myslela, že je musí mít ukryté Smrt.
"I já jsem ráda, že jsem vás poznala," řekla procítěně a víceméně pravdivě. A pak ještě dodala něco, co se Smrtí dost zamávalo víceméně udělala jasno v jejich vztahu. A později sehrálo velkou roli. "Jsem ráda, že jsem vás poznala, Pandoro. Na shledanou." S posledním slovem se Sally otočila na podpatku a zmizela dál a dál za zlatou bránou, dál do nitra věčné radosti, až už nebylo vidět víc než její obrys a i ten se později rozplynul a nezbylo nic víc než záře.
Smrt za ní hleděla ještě dlouho potom, co odešla a v hlavě si přehrávala její poslední větu. "Jsem ráda, že jsem vás poznala, Pandoro." Pandora. Její jméno. Nikdo ho nikdy nevyslovil než ona sama a to většinu se zlobou a odporem. Odporem k sobě samé a se zlobou na svého stvořitele. Ale to nebylo všechno co jí vrtalo hlavou a zahánělo samotu, to když se pomalým krokem šourala zpátky do "skálo-místnosti". Snažila se vymyslet, co myslela Sally tím posledními slovy na shledanou. Každý koho vedla vklopýtal do brány a ani se neohlédl, maximálně se křižoval, protože myslel, že zahlédl ďábla. Ale Sally ne.
"Je to silná dívka." mumlala si, míjejíc ukazatele. "Chytrá a silná a taky nebojácná."
Ještě, když koukala do vodově modrých očích nějaké ubohé staré ženy, která se modlila a líbala svůj křížek na krku (a to přesto, že na sobě měla svou tlačící babičkovskou podobu), se musela vracet do okamžiku, kdy na plno pochopila, že tato dívka není obyčejná a, že její city k ní nejsou nezaujaté.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isobel Isobel | Web | 10. září 2012 v 18:05 | Reagovat

Moc krásná kapča! :-D

2 Lilly Lilly | Web | 10. září 2012 v 18:30 | Reagovat

[1]: souhlas! :)

3 Vicky Vicky | Web | 11. září 2012 v 19:06 | Reagovat

Že se ze Smrti vyklube takováhle "lidská" bytost? To jsem rozhodně nečekala!! :-D Skvělá kapitola! :-D Tu Smrtku jsem si oblíbia :-)

4 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 12. září 2012 v 14:48 | Reagovat

[3]: Jo já má Smrt taky moc ráda, ale přeci Sally o něco více. Koneckonců, je to jako můj odraz v zrcadle a ten máme také rádi pokud nejsme nějak divní ne?

5 Kate Kate | Web | 12. září 2012 v 16:42 | Reagovat

Volba se teprve připravuje, brzy přibyde prolog. A Setkání po létech není fantasy povídka. :)

6 Renny♥ Renny♥ | Web | 14. září 2012 v 10:29 | Reagovat

Úžasná kapitolka! Navíc ještě budou žít spolu :D Jsem zvědavá, co se bude dít dál, jestli smrt se za ní vrátí nebo ne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama