Nástěnka blogu

Chceš se mě na něco zeptat TADY
Reklamy SEM /

Nechť je tento blog ponechán a zakonzervován pro příští generace ve stavu v jakém je. Třeba někoho ještě dodatečně potěší. Na mazání ho nemám srdce.

Můj email : lilliinka@email.cz

Nashledanou v příštím životě! (jak by řekl Desmond ze Ztracených) :)

Smrtí to nekončí - 5. kapitola - Pohřeb 1/2

5. května 2012 v 9:43 | lilliinka |  Smrtí to nekončí

Po douhé době kapitolka. Nějak jsem něměla čas ani mě moc psát nebavilo, ale doufám, že to, že jsem jí napsala nebylo nadarmo.


Anne stála u okna a dívala se jak prší. Jak kapky rozrážejí černou tmu a dopadají na okenní parapet. Dívala se jak každá kapka při dopadu exploduje a ukončí tak svůj krátký život. Uklidňovalo jí to, i když ve skutečnosti jí nic nemohlo zbavit smutku a trápení. Věděla, že možná čas zažene její chmury, ale jak dlouho to bude trvat?
Anne si vzdychla a v jedné okenní tabulce spatřila svůj odraz. Velké zelenomodré oči v nichž by jste marně hledali onu jiskřičku života, kterou mají všechny oči. Ne teď byly její oči prázdné jako bez života. Dlouhé tmavě hnědé vlasy se jí vlnily kolem obličeje a spadaly až na záda do roztomilých kudrlin. Zároveň rámovaly nepřirozeně bílý obličej, který s jejich barvou až hrůzně kontrastoval.
Znovu se jí zachvěly malé rtíky při další vzpomínce a její nosík (spíš nosíček) se zkroutil v dalším záchvatu pláče. Ještě pořád plakala, i když si myslela, že své tělo dokonale vyždímala, už tam na louce, kdy se marně snažila vrátit Sally nazpět. Ani po první nezdařilém pokusu však nepřestávala, a když jí rozum jen trochu dovolil, vrhala se na kolena se sepjatýma rukama s pořád tou jedinou prosbou. Sice už se sama několikrát přesvědčila, že to nefunguje, ale pocit naděje nad ní ještě pořád vítězil.
Zavřela oči a nechala se kolébat skučením větru a šplouchání vody. Nedokázala myslet na nic jen se oddala svému smutku a pohupovala se do rytmu poryvů větru, který náhle nabral na síle a intenzitě a nemilosrdně rozrážel kapky deště.
Anne by možná byla bývala usnula, kdyby se z dolního patra neozval melodický a ani trochu lítostí ženský hlas.
"Annie, pojď dolů je večeře!" pronesl.
"Ano, mami, už jdu," zavolala dolů a její srdce se zachvělo.
Neměla svou matku ráda stejně tak jako Sally. Ale nebyla to uražená pýcha, která obě dívky zradila od matky, ale jen fakt, že ona je ráda také neměla. Ba Sally přímo nesnášela a k fyzickým trestům nikdy nešla daleko. Stačila jediná chybička a už to jelo. Jejich matka rozená puntičkářka a zahořklá snad vůči všem totiž nemilovala snad nikoho. Výjimkou snad byla malinká kapesní fenka Dixie, uštěkaná bestie, která se tak moc podobala své paničce až byste si mysleli, že to ona je její dcerou a ne Sally s Anne. Vlastně teď už jen Anne.
Anne si uvědomila, že to sestra jí většinou chránila před matčinou zlostí a také vždy schytala to nejhorší. Ale teď když už tu není, co si jen počne? Sama. Bez Sally.
Nejhorší byl i fakt, že se nemohla opřít ani o otce. Ten se totiž ve společném soužití se svou chotí stal stejným pedantem a nemilosrdný mužem, i když Anne ho měla rozhodně raději než svou matku.
Pomalu se ploužila po dřevěném schodišti a doufala, že smrt jejich vlastní dcery je změní, ale jakmile vstoupila do kuchyně tahle naděje se rozplynula jako pára nad hrncem .
Její rodiče už seděli u malého kuchyňského stolku a pojídali polévku. Když jí její matka spatřila, nasadila přísný výraz.
"Kdes byla tak dlouho? Myslíš, že ti to bude někdo ohřívat? Pcha. To teda ne děvenko a sedej!" vyštěkla a přisunula k Anne jeden talíř polévky a nešťastně z něj něco rozlila přímo na čistě bílý ubrus. Bylo to nedopatření, ale jakmile se to stalo oči Anniny mámy se stáhly do úzkých štěrbin.
"Vidíš ty huso, co děláš!" rozkřikla se na Anne a než si to dívka vůbec mohla nechat projít hlavou, dostala takový pohlavek od své matky, až se povážlivě zakymácela na židli.
"Ale já..." bránila se, ale její matka jí přerušila mrazivě ledovým varováním.
"Koukej jíst, protože dostat nemusíš vůbec nic."
V tom se do toho vložil Annin otec, který po celou eskapádu jen nadutě seděl na židli a své manželky si nevšímal. Teď ale zvedl oči od jídla, položil ruku na ruku své ženy a odvětil: "Ale no tak Marion, nemusíš se hned rozčilovat na chudáka malou holku, vždyť je rozhozená se ztráty sestry."
"A my snad ne?" prskala Annina matka.
"Ale jistě drahá, ale pochop jí," konejšil jí její muž.
Vypadalo to, že se Annina matka víceméně uklidnila, ale pořád na svou dceru koukala nepřátelsky, ba vražedně. Anne zachránila až fena Dixie, která si to přihasila i s nervy drásajícím štěkotem okamžitě vyskočila své paničce na klín a započala olizování malého kulatého obličeje, který rámovaly hnědé vlasy stažené do culíky, i když ty se také dočkaly kontaktu s psími slinami.
Anne se dělalo špatně, když se na to koukala, a proto bleskově dojedla zbytek polévky, který jako zázrakem zůstal na dně talíře a pak okamžitě vystřelila nahoru do svého pokoje
"Kam si jako myslíš, že jdeš?" Nesl se za ní ještě matčin hlas, který ale Anne ignorovala. Slyšela ještě otce, který na svou ženu tiše hovoří a pak matčino odfrknutí a pochodování do obývacího pokoje.
Anne se natáhla na postel a usnula. Pro ni to bylo vysvobození, i když ani ve spánku neměla klid.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 5. května 2012 v 10:07 | Reagovat

docela smutný a depresivní dílek, tak doufám, že už se to zlepší..
Jinak ať to Anne nevzdává, když ju nemajů rádi rodiče, tak su tu já a doufám, že všechno dobře skončí:)

2 Penelopé Sparrow Penelopé Sparrow | E-mail | Web | 5. května 2012 v 10:38 | Reagovat

Pěkně a zajímavě napsané.Chudák holka :( Sem tam ti uteče čárka ve větě, ale to se stane každému :) Těším se na pokračování!

3 Per-quiee Per-quiee | Web | 5. května 2012 v 13:47 | Reagovat

chudinka :/

4 Renny♥ Renny♥ | Web | 6. května 2012 v 17:38 | Reagovat

smutný, ale moc hezky napsaný. Tvé díly povídky mě baví, protože jsou kratší a prostě úžasný :)

5 Seif Seif | Web | 10. května 2012 v 22:50 | Reagovat

Jediné co se mi na tvém blogu nelíbí je vzhled je divný :-D nelíbí se mi to že není barevně sladěný

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 15. května 2012 v 18:24 | Reagovat

Mně se vzhled líbí, myslím, že se hodí k atmosféře příběhu ;) Nu tato část byla moc hezká, jsem ráda, že jsem si jí přečetla :)) Je to hodně smutný a Annina máma je mi už od popisu nesympatická, ale její tatík by mohl být fajn ;))
Jediné, co bych vytkla, je spojka "který/která", hrozně často tohle slovíčko opakuješ, jinak super, čárky zas nejsou tak velký problém :D

7 Ninka Ninka | 1. listopadu 2012 v 13:47 | Reagovat

Neviem sa stale zmierit z pohrebu mojej starej mamy :-( ako sa toho mam zbavit

8 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 9:29 | Reagovat

[7]: Já vím, že to zní dost uboze, ale nepomůže ti užírání se. Jedině čas dokáže vyléčit rány. Vlastně nedokáže, stejně ti po nich zbyde dlouhá  a ošklivá jizva na památku. Vím jaké to je někoho ztratit. Bolí to. Moc to bolí, ale zkus si říct, že teď už tvou babičku nic netrápí a dívá se na tebe. Usmívá se. Ale stejně jsou to jen prázdné výrazy. Tu bolest stejně nic nezmírní, chápu tě a nevím jak jinak pomoci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama