Nástěnka blogu

Chceš se mě na něco zeptat TADY
Reklamy SEM /

Nechť je tento blog ponechán a zakonzervován pro příští generace ve stavu v jakém je. Třeba někoho ještě dodatečně potěší. Na mazání ho nemám srdce.

Můj email : lilliinka@email.cz

Nashledanou v příštím životě! (jak by řekl Desmond ze Ztracených) :)

Dobrý den....

3. května 2016 v 16:28 | lilliinka
Proč mám pocit, že ten článek píšu zbytečně?
Proč mám pocit psát článek?
Sakra proč mám pocity.

Jestli je to zmatené, tak je to proto, že v těchto dnech skládám zkoušku dospělosti. Respektive maturitu, pro laiky, že.
Tak nějak mi v poslední dnech něco chybí.
Pořád jsem sháněla co. A už to mám.
Moc mi scházíte, lidi!
Prostě jsem to musela říct.
Stejný účinek by to mělo, kdybych to u obrazovky řekla svému imaginárnímu svědomí.
Ale to to nejde. Nemám svědomí.
Ale řekla bych, že to bylo stejné nutkání, jako si koupit ty nové šaty minulý týden. A tak jsem to udělala a dnes jsem chudé dítě.
Někdy bych měla o věcech přemýšlet a nejednat zbrkle.
Ale to bych nebyla já.
Dejte mi vědět, jestli žijete. Někdo. Jen jeden člověk?
Cítím se sama.
 

Něco končí, něco začíná...

31. ledna 2015 v 14:01 | lilliinka
Mí milí, mí drazí! Přátelé, kterých jsem nikdy neměla dost, abych si mohla na čelo přilepit nálepku "oblíbená."

Vím, že vy víte, co toto znamená, a že to víte možná lépe než já sama. Schválně jsem zvolila jasný a výstižný název, abyste si nemohli nic domyšlet a ani si dělat falešné naděje.
Už když jsem tenhle blog zakládala a stvořila jsem lillliinku, věděla jsem naprosto přesně, jak tuhle etapu svého životu, tuto internetovou kariéru, jednou v budoucnu ukončím. Věděla jsem, že tu nebudu navěky, ač jsem si to nepřipouštěla. Stejně jako jsem si ve 13 letech nepřipouštěla, že bych kdy ve svém životě mohla vynechat nové číslo Bravíčka.
A pak přišel den a já si pro Bravíčko nedošla.
Teď přišel den, kdy si musím uvědomit, že tento blog skončil. Opuštím ho, i když už rok vlastně opuštěný je. Takový můj malý chudáček. Vidím v něm své začátky. Své naději i problémy. Radosti i strasti. Život patnáctileté holky, šestnáctileté, sedmnáctileté.... lilliinka dospěla. Oficiálně a asi i vnitřně. Proto cítí zodpovědnost to tu nějak normálně ukončit. Udělat za tím tlustou čáru a přestat brečet na klávesnici. Když si uvědomíte, že blogováním člověk strávil 3 roky života, najednou pochopíte, že není lehké prostě to jednou provždy rozseknout. Ale je to nutné. Pro mě. Pro vás. Pro svět, který mě zklamal jednou, dvakrát, třikrát, desetkrát, stokrát. Válkami, hroůzou, beznadějí, zoufalstvím, pesimismem.
Také jsem pesimista, ale chci se naučit život milovat. Milovat každou vteřinu svého života, který mi bude umožněn. Protože už vím jak chutná svět zla a intrik.
Kvůli tomu píšu tento článek. Dávám si na něm záležet jako na ničem jiném. Vy víte, že vám to dlužím. To vysvětlení s velkým V. A přesto nevím, co napsat. Chci, aby to byl můj majstrštyk. Poslední, co svět blog.cz uvidí. poslední výkřik lillliinky do tmy. Abych nezapomněla jednu sarkastickou poznámku : "Aby blogosféra věděla, co úžasného ztratila."
Víte, všechno někdy skončí. Tenkrát jsem to četla u Sapkowskiho. Jeho epický konec Zaklínače, ještě před tím, než jsem věděla, že existuje nějaký osmý díl. Bylo tam psáno "Něco končí a něco dalšího, nového začíná." Had Uroboros se zakousl do vlastního ocasu, takže když něco končí musí nutně něco začínat. Takové krásné moudro jsem si musela zapamatovat, protože je to pravda. Může se vám zdát, že to není fér nebo, že tomu nerozumíte, ale kdo rozumí koloběhu Osudu? Kdo vůbec rozumí životu? Já ne, chci se to naučit. Chci volně dýhat. Chci roztáhnout křídla a letět směrem ke Slunci, moudřejší a poučenější než Ikaros. A přeji si marně, aby lidé byli také moudřejší a poučenější a přestali rozsévat zlo. Protože ať se vám to líbí nebo ne, všichni jsme lidé. Já jsem člověk a vy také.
Možná se ptáte, co dalšího může začínat? Já to nevím a je hezké nevědět kam jdete. Nekoukat kam šplapete (což ale příliš nedoporučuji) a jít si svou vlastní cestou. Bez předsudků, s hlavou hezky vztyčenou.
Nechci abyste na mě vzpomínali ve zlém. Vím, že jsem někdy byla příliš "svá" a to je možná ještě mírné označení pro vlezlou malou potvoru, která se s ničím netajila a nic jí nebylo svaté. Kdybyste si někdy přeci jen vzpomněli, tak bych byla vážně moc ráda.

Žádné slzy! Život jde dál.
Ale dovolte mi pár vzpomínek.

Tento blog byl založen původně jako čtenářský deník. Nikdy vlastně plně nesloužil svému účelu. To mi bylo vždycky moc líto.
Během těch tří let jsem strávila na blogu zhruba 2 hodiny denně. Zveřejnila 179 článků. Mnohdy dost pitomých a s tolika chybami a překlepy, že bych se byla červenala, kdybych to nebyla já.
Největší aktivitu jsem projevila v roce 2012. Ne proto, že by to byl rok, kdy jsem měla nejvíce času. Jednoduše jsem myslela, že je to poslední rok. Možná měl raději být. Ušetřila bych si dost bolesti.

Nejkrásnější komentář, na které si vzpomínám, a který mě zahřál u srdce:
"Moc hezký a takový příběh na zamyšlení
Kdoví a třeba se mé děti a vnuci budou jednou učit o Lilliince, která se starala o pohádkové bytůstky :) :)" - Lilly (Lillen Blake)" Co dodat? Jednou mi došla slova. Dokázali jste mě i překvapit a byla to kouzelně krásná překvapení.

K tomuto dnu bylo na blogu evidováno 1756 komentářů. Nebudu počítat kolik jich bylo mých ani kolik reklam, spamů a vynucených pozorností. A ani těch, které obsahovaly stručná slova "zajímavé" "hezké" "pěkné" "krásné" a jiné variace na pocit "líbení se". Za ty roky dokázalo pár lidí vymyslet tolik synonym na jeden "pocit", že to skoro je až k smeknutí klobouku. Za ty normální i za ty snaživé ale přesto děkuji!

Naopak nejhorší komentář:
to je blog..?? :-/ :-! - od jakési niny mě pohoršil z toho důvodu, že byl první, který jsem vůbec měla čest si přečíst. Málem zapříčinil to, že jsem s blogem sekla dřív než jsem vůbec začala. Jak bych měla dodat nepotkaly byste tak tu úžasnou osobu jako jsem já:)

Za celou dobu si lilliinka chtěla vydobít svou pózu sarkastické potvory. To se jí precizně povedlo. Myslím, že nemám obdoby.

Ve skutečnosti jsem jiná.

A poslední pravda světa: Mám vás ráda. Budete mi chybět. Ti, kdo sem ještě zavítají. jestli to vůbec někdo bude. Nechtěla bych s váma ztratit kontakt. Jste přátelé. Pro mě jste. Celé 3 roky se mi dařilo tajit jméno a vystupovala jsem jako "antifejsbůkářka". Svět mě semlel. Svůj facebook vám proto klidně dám. Kvůli tomu, že opravdu nechci ztratit přátele, kterými jste pro mě byli. Stačí si napsat, jestli chcete. Budu ráda. Nebo vám dám svůj skype. Cokoliv. Jen nechci, aby tohle byl úplný konec. Ale zároveň jsem si vás mohla "přétáhnout" do toho začátku:)


Na závěr poselství: Mějte rádi každý okamžik svého světa. Když člověk vidí jaké zlo obchází svět, najednou se nedokáže zlobit. Pochopí, že svět je prohnilý a přeci do něj nebude přispívat ještě víc než je to nutný. Narážím na 11. září, na které se za ty roky zdá se pozapomnělo, i na Ukrajinské problémy a nově na problémy s Islámským světem. Já sice nikde nevyvěšovala černé prapory Je suis Charlie, které oblétly svět, nafoukly se do ohromných bublin a měly za cíl stejně jen reklamu a zviditelnění za škodu pár životů, ale při uvědomění, že bezpečí je jen relativní slovo vám musí přejet mráz po zádech. Pokud nepřejede tak se nad tím zamyslete. A buďte rádi, že jste Češi. Buďte na to hrdí. A nezapomeňte. Vy víte na co. Na všechno. Na válku i Osvětim a ostatní vyhlazovací tábory. Je to naše hnusné dědictví, ale zavírání očí nikdy nepomůže. TÍm se člověk nepoučí. Na to proto nikdy nezapomeňte.

Loučím se s vámi s přáním tisíců krásných dnů a nespočet neuvěřitelných zážitků.

S láskou naposledy podepsaná

lilliinka


Svět na tenké hraně balancující

7. března 2014 v 17:35 | lilliinka |  Něco jako básničky
Myslím, že není nikdo, kdo by v televizi, v rádiu nebo na internetu alespoň okem nespatřil zprávu ze světa, pro nás Čechy a Slováky ne tak dalekého jak se zdá. Revoluce na Ukrajině. Stovky mrtvých kvůli tomu. Kvůli konfliktu o území. Nezdá se vám to povědomé? Co rozpoutalo první světovou válku, co nahrálo druhé světové? Vpravdě, to vždycky byla moc. Chtít něco, co nemůžu mít. Hup, tak si to vezmu silou, když to po dobrém nepůjde.

Vždycky to tak bylo. Dříve prahlo Německo po území, a dnes, jak se zdá, se tomu blíží Rusko. Nejde jim prý o poloostrov Krym jako území, ale o lidi, kteří na něm žijí a rádi by se znovu stali právoplatně obyvatelé Ruska, nechtějí už déle žít někde jako cizinci.

Vlastně by jsme to mohli označit jako záminku. Sám konflikt přeci vzešel z prostého rozpolcení Ukrajiny. "Proruské" obyvatelstvo a "Proevrospké". Tak to vzniklo. A my jako svět jsme na to pohlížili jako, jak vlastně? Jako na něco normálního, běžný nicneříkající konflikt, který vyšumí? Ovšem on nevyšuměl, naráz nabral gradaci a vyšvihl se v dost velkou polízanici. Pro Ukrajinu i pro celý svět.
A ano, nás se to týká také. Pomineme-li jasnovidku, která hlásá a přiživuje se tím, že se právě zavařilo na 3. světovou válku, která mimo jiné měla proběhnout s obyvateli arabského světa a ne s takřka vlastní krví. Ano vlastní krev. Vždyť my jsme sakra taky Slované. Prakticky by jsme se dorozuměli. Horko těžko, ale doruzuměli. A to jsou Rusové a Ukrajinci taky. Nepochopím, jak se mohou sousedé a ještě spřízněný národ, takřka bratři, takhle ničit. Takto dobývat, takto pohřbívat.

A samozřejmě musíme brát v potaz i fakt, že jakmile se něco šustne, okamžitě spozorní Americké státy. Ty Státy, jež v první světové válce zasáhly až na úplný konec, aby se tak staly hrdiny a v druhé válce působily jako velcí osvoboditelé, který měly na sobě ten velký mínus, že sice založily předchůdkyni OSN, ale ta nezabránila další válce. A teď se se*** ,pardon, do dalšího konfliktu. A máme hned na kupě dvě velmoce. Rusko a Amerika. Obě mají atomové zbraně, jen je vypustit. Uvědomují si vůbec, co by se stalo, kdyby se tak opravdu stalo. Dokážete si i vy představit, jak nedozírné následky by to mělo? Pravděpodobně by jsme nepřežili první výměnu. Kdo by čistě náhodou přežil, přežíval by na úrovni divokého zvířete. Instinkty by převládly.

Kde by jsme vlastně skončili. V hajzlu. Tvrdé, ale ano, přesně tam by jsme skončili.
A všichni moc dobře ví, že nemůžou Rusku říci ani "á" ani "bé" jinak by to nemuselo skončit dobře. A Rusko si to dobře uvědomuje.

"A tak tu sedíme, nic neděláme, hledíme". Použila jsem to v jedné své básničce a myslím, že to přesně vystihuje naší situaci. Pravděpodobně si neuvědomujete na jak vážném prahu teď stojíme. Stojíme na mině, vážení. Pohneme se a vyletíme do vzduchu. Všichni. Mluvím v "my" osobě, protože se řadíme k lidské rasy. Někdo méně, někdo více, ale všichni jsme lidé, tedy teoreticky na stejné lodi. Balancujeme na sakra ostrém noži. Jeden špatný krok a křach. Neměli by jsme to podceňovat.
.
.
.
Možná proto jsem napsala tuto básničku. Narovinu vám říkám, že je hořká. Obviňuju společnost, že dopustila v 21. století, kdy by jsme už měli být poučení ze století dvacátého dvěma světovýma válkama, jež pro jedince přinesly tolik mrtvých, zraněných a psychicky zničených. Ale my nejsme. Nestačilo nám to. Ti, co ty války zažili, pamětnící, těch už mnoho není. Na dějepise pozor nikdo nedával a možná proto stojíme, kde teď stojíme.
Ano, vážení, 100 let od prvního světového konfliktu. Taková premiéra. Hořce se to převaluje přes jazyk. Ale jedno vím, a myslím, že to víme všichni: pokud by byla opravdová další světová válka., třetí, byla by jistě poslední.

Báseň, či, co to je? jsem pojmenovala Svět na tenké hraně balancující, možná to není výstižný název, ale myslím, že je jasné, co tím chtělo být řečeno.
 


21.) Jaký člověk vlastně jsem?

1. března 2014 v 16:45 | lilliinka |  Už jen 21.
Předposlední díl challenge od Knihofila 18
Měla být udělána před rokem a víc jak třemi měsíci. Dlouhá doba na to rozmyslet si, co napsat k tématu "Aký člověk vlastne som?" Nabízím vám první a poslední upřímnou zpověď svého nitra. Možná to neunesete. Dozvíte se věci, které by jste o mě raději nevěděli. Možná vám sklouznou růžové brýle a vy si budete moci říct: "I takový lidi jsou, skutečně to není fikce." Kdo mě nezná nebo se teprve snaží poznat mě, omlouvám se, nemůžu za to, co jsem. Nikdo vás nenutí to číst. Prostě to chci mít napsané černé na bílém (fajn v mém případě bílé na černém aneb všechno musí mít ta holka opačně.) Je to spíš pro mě než pro vás. Zvláštní, přesto chci, abyste znali pravdu.

Bezcitná

16. února 2014 v 10:08 | lilliinka |  Něco jako básničky
Trošku opožděně bych vám ráda darovala něco k Valentýnu. Tentokrát ovšem všem, jak těm, kdo lásku mají, tak těm, kdo jako já zlikvidovali celou bonbonieru nebo čokoládu, a nakonec i takovým, co na Valentýna nevěří, nemají ho rádi, prostě 14.2 je pro ně normální den jako každý jiný. Tak jako pro mě.
Básnička, kterou jsem pro tento účel napsala, nemá s těmi přeslazenýma růžovýma tentononcema, co zaplavují všední den, nic společného. Řekněme, že jsem se držela víc reality, dala jsem do toho spíš neštěstí než štěstí, spíš nepochopení než pochopení. Odmítnutí, které bolí. Snad to pochopíte.
Proč je báseň psaná z pohledu chlapce? To je vlastně také jeden z důvodů. Většinou Valentýn vyvolává stavy šílenství u dívek.. Chtěla jsem, aby se vědělo, že to platí i obráceně a ne jen jednosměrně a možná obráceně o to víc.
Forma básně je trošku experimentální. Nečte se úplně dobře, kvůli tomu abych dodržela jistá kritéria, která jsem si dala. Je to vlastně moje premiéra v básníčkovském světě. Tentokrát má totiž předem danou strukturu. A víte, co já si myslím o uhlazenosti.
Nakonec doufám, že si z toho něco vezmete, protože to nebylo psáno s úmyslem absolutní fikce, spíš to mělo vyjadřovat opravdové pocity, nic přehnaného.
Když jsem to psala, měla jsem v hlavě dokonalý obraz děje a přesně jsem zdůvodňovala povahy postav, máte i vy z toho také nějaký obraz situace?

Bolest duše mé zničené

9. února 2014 v 10:32 | lilliinka |  Něco jako básničky
Na básničky není moje múza stavěná. To já vím moc dobře, ale v depresích se píšou takřka sami. Tahle báseň, snad se tomu tak dá říkat, byla napsaná už víc jak před rokem. Ze stavu, který popisuje jsem se dostala. A ono, je o mě. O mě když jsem byla na dně. Na tom dně, kde už vám nezáleží na ničem, dokonce ani nebrečíte, jste jen prázdní jako schránka od měkkýše. tak to je. Není mi líto, že jsem tím prošla, posílilo mě to. Od té doby jsem tak moc zlou situaci nezažila.
Proč to sem dávám po roce? Snad kvůli připomínkám. Neměli bychom totiž zapomínat na zlé chvíle, které nás dělají lidmi stejně tolik jako ty dobré. Tak proto.

Liebster blog award - od Amandy a Lillen

4. února 2014 v 14:14 | lilliinka |  Others
Jímá mě nostalgie při pomyšlení, že se právě teď chystáte číst poslední Liebster Award. Nějak jsem si na to asi zvykla. Bude mi to chybět.

Neupřímné? Já sama se divím, že mi neukápla falešná slzička. I když na druhou stranu, vážně bylo zábavné moci podle svého "nejlepšího vědomí a svědomí" odpovídat na cizí otázky. Baví mě dělat si ze všeho srandu, jinak by ten život vážně stál za starou belu. (Myslíte, že kdybych napsala za starou Bellu brali by to milovníci Stmívání jako smrtelnou urážku? - jen teorie, pardon)
PS: Po malých technických potíží z mé strany jsou tam vážně otázky od obou dvou zodpovězeny. - aktualizováno 5.2. 14 v 9:55

Liebster blog award - od Victorie

23. ledna 2014 v 15:31 | lilliinka |  Others
Já vím, že mám ještě závazky k ještě jiným lidem, kteří mě škodolibě nebo nebo n znovu a znovu neminovali do téhle challenge, která mě ani nevím proč, přitahuje více než kdy Blogové letadlo. Lillen a Amandě se tedy omlouvám, čas na ně přijde zase jindy. Otázky od Victorie mi připadali pro mou nevymáchanou hubu jko dělané. Však uvidíte.

Jednu radu pro lilliinku?

17. ledna 2014 v 21:11 | lilliinka |  About me
Víte, že jsem nikdy nikoho o nic neprosila, ráda si dělám věci, tak, jak se chce mě a ne těm ostatním. Za to jsem si vysloužila mnohé nelichotivé přezdívky. Ať už jsem si je zasloužila nebo ne, dnes tu před vámi stojím a jsem natolik bezradná, že bych uvítala pomoc.

Po těch pesimistických článcích, kde svým způsobem píšu o jednom a tom stejné, to jest, že život je na levačku, jsem se dnes zdržela všech těch výlevů o dně a začala řešit poměrně malichernou část svého života. Tedy na mě něco naprosto nemožného.

Dnes jsem si plnou vahou uvědomila jaký jsem analfabet co se hudby týče. Zatímco všichni něco poslouchají, já na tom z hudbou nejsem přílíš dobře, ve většině případů mě neinspiruje tak jako mnohé z vás, kteří by bez ní neudělali ani čárku. Mám ráda klid, ticho naprosté vakuum. Jedině v tom případě můžu psát a přemýšlte. Vím, jsem osoba komplikovaná.

Jenže najednou si člověk uvědomí, že do světa, ve kterém "žije", vůbec nepatří. Vyjímá se tím, že nemá facebook, protože odmítá někomu servírovat vlastní život jako na zlatém tácku. Ale ten nědko nechce odmítat hudbu. Jen o ní zatím nejevil takový zájem. Respektive zatím ho řádně nekopla. A protože by dotyčný člověk rád, aby do něj pořádně flákla, dostáváme se do bodu, že by lilliinka potřebovala onu zmíněnou "pomoc".

Proto jakou krásnou hudbu by jste doporučili jedné lillince, která má ráda rock nebo poprock a ráda by věděla, co by mohla poslouchat, když jsou dny a noci proti ní, když jsou lidi a zvířata na druhé straně než ona. Když cítí, že se hroutí na dno. lilliinka neví. Pořád dokola poslouchá Alejandro od Lady Gaga, protože jí uspává a pokyvuje si do rytmu, ale krormě toho by chtěla slyšet i něco jiného něco hezčího.

Poskytnete mi tu službu a poradíte mi třeba své oblíbence?

Ponížená prosba ( vězte, neříká se to snadno).
L.D.

2013 a 2014 v číslech a slovech jako shrnutí, ohlídnutí a vize do novýho roku

1. ledna 2014 v 13:09 | lilliinka |  Shrnutí měsíce

Prvně bych vás asi měla upozornit na rubriku Shrnutí měsíce. Byla založena kdysi v minulosti, kdy jsem myslela, že budu každý měsíc extra shrnovat, psát co se mi povedlo, co jsem zvorala, takový deníček ve faktech ne to osobní vylejvání typu About me, mám deprese a nemůžu psát. Jenže jsem se pak nějak zasekla a nic takového se mi dělat nechtělo. Nevím jestli jsem se chtěla uvázat nějakým pravidlům a zaběhnutým rituálům, ale každopádně se mi to stejně nepodařilo, takže jsem to řešit přestala. Dnes tahle rubrika začne fungovat jako shrnutí čehokoliv, dne který se mi vepsal do života, roku, který mě změnil a důležitého shrnutí mě samotné. A psaní o minulém a budoucím roce sem patří také, budu se snažit své chaotické myšlenky sesumírovat do něčeho, co by stálo za čtení.


Další články


Kam dál